Nutkání se posunout dále

pondělí 26. září 2016

Výhoda digitálního nomáda je ta, že může pracovat z jakéhokoliv místa na světe s připojením k internetu. Internet, počítač, kreativita a um je totiž to jediné co potřebují. 

Vysedávání v kanceláři již není IN a cestování či poznáváních novým míst probouzí kreativitu, kteří mnozí potřebují. Stejně jako já. Sedět v kanceláři je možná při nástupu do nového zaměstnání výhodou, časem se z toho ale stává stereotyp, který kreativitu zabíjí. Ráno vstáváme v sedm, utíkáme na metro a v osm šup do křesla v kanclu. Ze začátku super, poznáme nové lidi, pokecáme u oběda ale v okamžiku kdy se vrátíme ke stolu, tělo se vrací do zajetého režimu. Režimu jenž nás nutí se těšit na čtvrtou kdy nám skončí směna a letí se domů. 


Sama za sebou takové zaměstnání mám a i přesto, že mě dlouho bavilo, musela jsem před časem uznat, že tohle není to co chci. Chci svobodu, prostor a nemít divný pocit při vyslovení vlastního názoru, který nebyl chápán jako připomínka, nýbrž jako netolerance nadřízeného. 
A tohle byl ten hřebík do rakve, který mě donutil se nad sebou zamyslet a udělat tlustou čáru.

Začala jsem tedy zkoumat možnosti, které mám. No a světe div se, mám jich více než jsem vůbec čekala. Kreativita a originální nápady jsou něco za co se v dnešní digitální době platí zlatem. Vše je totiž tak nějak okoukané a přijít s něčím novým je často složitější než najít poklad na konci duhy. 
A já jeden takový poklad našla a začínám se o něj dělit. Platba ve zlatu je sice ještě daleko ale věřím, že bude poté náležitě odměněn.  

Proč tohle píši? Nevzdávejte se svého snu hned s první překážkou. Když totiž něco moc chcete, dokážete to a najednou se vám otevřou dveře, které vlastní pílí odemknete a budete tak jediným majitelem klíčů o které se můžete/nemusíte dělit. 
Možná si někdo říká a vnitřně bojuje s pocitem, že jeho se tohle netýká. Neblázněte!!! Každý je zde za nějakým účelem a má "moc" něco dokázat. Pak už je to jen o síle, kterou v sobě musíte najít. Já hledala dlouho a přišla na to, že cestování, práce z kavárny nebo jen sezení v parku mi pomáhá nabíjet vnitřní baterii na maximální výkon. Když to zvládnu já, zvládnete to i vy. 


9 komentářů

  1. Krásně napsáno, úplně se s tvým názorem ztotožňuji (akorát já chodívala do práce na devátou a mohla odejít až v šest = dva roky bez jakýhokoli osobního života a seberozvíjení). Já mám akorát takový problém, že vlastně nevím, co bych chtěla dělat, připadám si taková nějaká zaseknutá na jednom místě, v jedný myšlenkový rovině...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hel, tak to chce okamžitou změnu. Pojď vypadneme a pokecáme :) Třeba tě to nakopne, hmm?

      Vymazat
    2. Tak šup, napsat e-mail a něco vymyslíme. :)

      Vymazat
  2. Me zase pripada slozita ta byrokracie...urady, ucto...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jitko, to más pravdu. Je to složité, ale jak jsem již psala jinak, jde o obejít a dělat to legálně i jinak. :)

      Vymazat
  3. Mě od toho odrazuje jenom fakt, že nemám za sebou zkušenosti a tak začínat malýma zakázkama = menší peníze a tak. Dále byrokracie jako jsou úřady, účetní věci atd. Přijdu si taky zaseklá, ubíjí mě čas v práci a to jsem měla již několikátou změnu práce a myslela jsem, že to pomůže. Ano současná práce je nejvíc fajn z těch, které jsem dělala, ale stále jsem otrokem času pro někoho jiného, stále nápady zapadnou někam do pryč, protože nemám postavení na to je protlačit. Ikdyž jsem zkoušela protlačit něco odspodu, bohužel se setkáš akorát s tím, že ti ten nápad někdo sebere.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je to složitější ale jde na to jít i jinak. Na začátek doporučuji poloviční úvazek, popřípadě pracovat pro firmu na full ale externě. Ono je téhle práce vážně dost než se může zdát. Pak už to jede. :) Osobně zatím volím tuto cestu. Do kanceláře maximálně jednou, dvakrát týdně. Pracovat spíše mimo a jako třešničku na dortu do toho zapojit cestování a poznávání nových míst.

      Vymazat
  4. Ahoj Luci, tak dneska musím taky reagovat. Napsala si to moc hezky, ten stereotyp je vážně hrůza a já tě moc obdivuju a vůbec všechny, kteří s tím dokáží něco dělat. Jediné co dokazuji já je, že si večer, když děti usnou, zalezu s knížkou typu: Buď sama sebou...Jdi si za svým cílem apod. a sním o tom, jak jednou najdu takovou vysněnou práci, kde budu hlavně paní svého času a neutečou mi roky s dětmi, které rostou jako z vody a které tráví spoustu času s dědečkem, protože maminka s tatínkem jsou věčně zavření v práci. :)Pracuju totiž jako prodavačka v drogerii, kde je otevřeno i přes víkendy. Vždycky jsem chtěla pracovat v administrativě, jenže je to těžké, protože všude chtěli praxi, takže kam jsem poslala životopisy (i s tím, že budu pracovat zdarma, jen ať tu praxi získám) tak se stejně neozvali. No a ono ti to na sebevědomí nepřidá, takže jsem se zasekla v obchodě a teď jen kudy chodím, tak přemýšlím, jak z toho ven, co vlastně dělat...jestli si dodělat vysokou nebo aspoň nějaký kurz...jenže když v hlavě nemáš představu vysněného cíle, tak je potom těžké si za něčím jít (když vlaszně nevíš za čím)
    kKždopádně ti moc fandím a přeji ti krásný den...jsem se prostě potřebovala tak nějak z toho vypsat. ;)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, všechny pilně před zveřejněním čtu.

Komentáře jsou moderované, takže nepanikařte když se po odkliknutí ihned nezobrazí. Po přečtení budou uveřejněny :) Děkuji za pochopení

Používá technologii služby Blogger.
© ANGEL INSPIRATION. Design by Fearne.