Operace vrchních očních víček - 2. část

Ačkoliv jsem měla původně v plánu napsat vše okolo operace očních víček na dvě části, ve finále budou nakonec tři. První část najdete ZDE, druhý si můžete přečíst nyní a třetí dáme až bude vše zahojeno, otoky zmizí a já se zase budu kamarádit s make-upem. Dnes se s vámi podělím o pocity z operace, hojení a aktuálního výsledku. Je to trochu delší čtení ale věřím, že to zvládnete na jeden nádech. No a pokud si k tomu uvaříte dobrou kávu, nejsem proti. :)


Na zákrok jsem došla lehce nervozní, přece jen jdu na sál, kde mi bude operováno oční víčko. Žádná preventivní kontrola jako u praktického doktora a domů, reálně jdete na operační sál. Před zákrokem jsem vyplnila potřebné formuláře, zeptala se na poslední otázky a s nádechem směle vyrazila.

Sestřička, která mě na zákrok doprovázela byla milá a v podstatě mi dodávala odvahu. Při oblékání do toho sexy hábitu jsem se na sebe naposledy koukla do zrcadla, udělala fotku v úžasném outfitu a směle vyrazila. Na sále jsem se pozdravila s lékařem (docent Mudr. Tvrdek) a další sestřičkou. Proběhlo focení před zákrokem a já se následně pohodlně a odevzdaně položila na operační lůžko. Ačkoliv jsem byla tak nějak smířená, tlukot srdce snad museli slyšet až na recepci.


Jako první bylo měření a malování, které se dělá ještě bez lokální anestézie. Nebojí to, snad jen lehce šimrá. Po vyměření přichází na řadu desinfekce, kterou je potřený celý obličej. Nebudu lhát, voňavka to nebyla (Zvlášť když těžce nesu i závan Brefu do záchodu) ... Po natření a zarouškování proběhla vnitřní modlitba a šlo se na věc. Věděla jsem, že lokální anestezie se provádí jehlou přímo do očního víčka. A ačkoliv jsem se toho bála jako čert kříže, přežila jsem... A to jsem si pod dekou ani nemačkala ruce, jak mám v případě očekávané bolesti ve zvyku. První se dělá jedná oko a po zašití se stejný proces opakuje na oku druhém. Celou dobu jste při vědomí ale nic necítíte. Ach, pár injekcí bych občas potřebovala domu, zvlášť když vyhlašuji červený kód. Bych hned jednu aplikovala do podbříška. :D

Po zašití jednoho víčka, přichází na řadu druhé. Zde se proces zdá poněkud zdlouhavý. Důvod? Věděla jsem totiž jaký je postup, který jsem měla z prvního víčka čerstvě zažitý. Jako nebudu lhát, žádnou bolest jsem sice necítila, nicméně vnímala jsem každé cinknutí nástroje o plechový tác a slyšela komunikaci lékaře a sestry (nebojte, o zákroku jako takovém se nebaví).

Když došlo k zašití i druhého víčka, pomalu jsem otvírala oči na žádost lékaře, který vše zkontroloval. Když zhodnotil, že je vše v pořádku, dostala jsem na oči obvaz a směle se mohla posadit. Trochu se mi sice motala hlava (no jo, neměla jsem kafe) ale hned to odeznělo. Pak už šup do šatny, kde jsem si vyzkoušela obléknout se bez vidění. Už jsem si představovala, jak vylezu v oblečení, které bude naruby a Kuba se mi při vyzvednutí vysměje. :) Naštěstí jsem měla asistenci a krom obrácení svetru jsem to zvládla na jedničku. Při odchodu jsem ještě obdržela balíček s léky a návodem, domluvila si termín kontroly a sešla s pomocí skvělé sestřičky za Kubou do čekárny. No nevím jak jsem vypadala, ale myslím, že na mě musel být "bomba" pohled. Nasedla jsem do auta a hurá domů.


Snad poprvé jsem byla ráda, že bydlíme v menším bytě. Nikam jsem nezabloudila, nikde jsem se nepraštila a vše tak nejak zvládla.  A to ve finále i přesto, že chtěl Kuba zahájit zábavu ve stylu "budeme mamce dávat pod nohy překážky a když jí neodhadne, budeme se smát s hláškou - neviděla, neviděla". Odpočívala jsem, ledovala a užívala si seriál "Přátelé" jen po sluchu. Jediné čemu se divím do dnešního dne, je fakt, že nic nebolelo. Přísahám na holý pupek, ale nic. Maximálně občas štípaní očí ale to beru na sebe neboť jsem pořád chvilkami koukala do telefonu, tam na e-mail, zprávy apod.

A pak to přišlo... Noc... Spaní na zádech není můj šálek kávy, já osobně raději usínám na břiše, trvalo tedy dlouho než jsem přestala vnímat lehké pochrupování Kuby a sama konečně usnula. Nicméně jsem toho moc nenaspala, pořád jsem se vnitřně hlídala abych nepřepadla na stranu a nezajistila si tak otoky ala "dívka z ringu"... Další noci jsem už dávala v pohodě a přepadla jen jednou.

V pátek (3 dny po zákroku) jsem mířila na kontrolu a sundáni náplasti. Bála jsem se, že to bude bolet ale opak byl opět pravdou. Pán doktor má prostě zlaté ruce, fakt smekám, za vše. Když jsem se viděla prvně v zrcadle bez toho všeho okolo, vypadala jsem jako po pařbě v Las Vegas. Oči lehce nateklé (zaregistrovala jsem modřinku nad řasovou linkou) ale ta úleva, že je mohu dokořán otevřít byla k nezaplacení. Konečně jsem mohla pořádně otevřít oči...

Pak už přišlo mazání spodního víčka (které bylo trochu žluté) a odpočítávání dalších dní, než půjdou fuč i stehy. Dne "D" jsem se dočkala v pondělí 15.1 a i přes obavy bolesti bylo vše rychlé, bezbolestné a v naprostém pořádku. Ano, chápu, že to může znít zvláštně ale já vážně za celou dobu nepocítila žádnou bolest.

Níže můžete vidět oči před zákrokem, následně po sundání náplasti, která byla na víčku od operace a jako poslední z třetice fotografii ze dne, kdy jsem jela na vytažení stehu. Pravá strana už patří celé mé hlavě, která je vyfocena přesně týden po operaci.


Jizvy jsou ještě viditelné ale jsou umístěny v ohybové vrásce a kdo o zákroku neví, nevidí jí.

Upřímně musím v závěru tohoto článku přiznat, že jsem překvapená, jak krásně se vše hojilo a hojí.
Nečekala jsem, že týden po zákroku už budu schopná vyjít do obchodu s hlavou vztyčenou a bez jakéhokoliv zvláštních pohledů všech okolo. Teď už jen mazat, provádět tlakové masáže a trochu se ještě chvilku šetřit.

Dámy, pokud nad zákrokem přemýšlíte, určitě doporučuji konzultaci, kde vám lékař řekne, zda je pro vás operace vhodná či nikoliv. Jen vás poprosím o jedno, dejte si s výběrem záležet a nenechávejte rozhodnout cenu. Jde o vaše oči... O něco, co každý den uvidíte v zrcadle... O něco, co na vás uvidí okolí jako první... Já se svěřila pod křídla GHC Kliniky a nelituji.

PS: Ačkoliv se mělo jednat o dva články, můžete se měsíc po operaci (9.února) těšit na třetí a poslední článek na toto téma. Ten bude z části věnován lékaři, jenž prováděl můj zákrok a bude odpovídat na vaše dotazy. No a já to pak jen zakončím fotkou, jak na tom měsíc po operaci jsem. :)








2 komentářů

  1. Tak hlavně, že se povedlo a jsi v pořádku :-) Já tě obdivuju asi bych do toho nešla ikdyž mám úplně stejný problém :-) Jinak máš moc hezký blog, krása...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, všechny pilně před zveřejněním čtu.

Komentáře jsou moderované, takže nepanikařte když se po odkliknutí ihned nezobrazí. Po přečtení budou uveřejněny :) Děkuji za pochopení